CANCEL - TOTO! KURVA

Projekt Toto! Kurva je guerillovou intervencí do prostoru supermarketu. Ten záměrně narušuje, zanáší jej běžnou řečí, překvapuje anestetizovaného nákupčího tím, že se k němu snaží promlouvat jiným, než reklamním jazykem. Jeho běžnou nákupní zkušenost tak nenabourává ničím jiným, než "pouhým" lidským slovem, které se ovšem v tomto prostředí stává cennou komoditou.  
 
Výstava Toto! Kurva, zrealizovaná na ploše pěti samostatných vagonů metra žluté linky B, pak cestujícím nabízí fotografický záznam z této intervence. Výstava potrvá od 1.4. - 30.5. 2013
 
 
 
 

TOTO! KURVA V NEVIDITELNÉM PROSTORU

(Kurátorský text k výstavě skupiny Cancel v rámci projektu ARTWALL:LINK 2013)

Sériová výroba věcí snižuje jejich viditelnost. Západní kultura a její prostor v současnosti jsou přímo složené ze sériovosti, jak v komoditách, na kterých závisejí především existenčně, v obrazech, které dodávají těmto komoditám význam a identitu, tak i v ideologických konceptech. Originalita, jako jeden z centrálních konceptů, se paradoxně sériově vyrábí a prodává skrze spojení komodit a obrazů (reklam) co největšímu počtu zákazníků. Sériovost předmětového světa přímo znemožňuje jeho viditelnost a paradoxně tak platí, že čím více věcí (obrazů, sloganů, obalů…) kolem sebe máme, tím více zanikají ve svém prostředí, jako třeba listy stromu v lese. V těchto souvislostech prezentuje Galerie Artwall projekt, který v jedné své rovině přímo narušuje tuto neviditelnost a prostřednictvím minimálních intervencí pašuje do fádních řad produktů v supermarketech zdánlivě nepatřičné osobní poselství.

Sériová výroba prostředí a věcí způsobuje, že se v našich myslích jeví spíše jako kategorie, než individuální místa či předměty, a stávají se tak v určitých mírách neviditelnými. Tento proces vede k de-individualizaci veřejného prostoru a k jeho přetvoření v abstraktní strukturu, interface, s předepsanými pravidly jeho užití. Takto normalizované podobě veřejného prostoru pak dominují silně kolektivní ideologie většinově komerčního charakteru, přičemž platí, že jeho využití připadá nejvyšší nabídce. Už není agorou, ale spíše institucí, či zábavně-reklamním nákupním střediskem.

Takto šablonovitě nastavený prostor vyžaduje regulované chování. Když si v roce 2006 Will Mergelt, oděn v obleku a kravatě, sedl na chodník před jednu Curyšskou banku s cedulí "jsem úspěšný", byl zatčen. Následný soud mu vyměřil pokutu nikoliv za jeho "provokaci", ale za nepovolený zábor veřejného prostoru. Umělecké činy mají někdy schopnost bytostně vyjádřit myšlenky, které už dávno nerezonují na stránkách nedělních příloh novin: Mergeltova akce ve své absurditě zanechala za sebou citelný zápach odpovědi na otázku, zda „veřejný prostor“ vůbec ještě existuje.

To, že „veřejný prostor“ už dávno není veřejným, ale (nejvýrazněji) komerčním prostorem, vyvolalo v západním světě globalizovanou reakci v podobě hnutí RTS (Reclaim The Streets). V devadesátých letech pořádané Street Parties, které zabíraly ilegálně celé ulice měst, byly známkou podstatné proměny veřejného prostoru. Tolerance části veřejnosti k jeho anexaci komerčním a státním sektorem byla překročena a lidé postupně začali disponovat komunikačními technologiemi, které jim umožnily koordinaci masových akcí v nebývalé míře a rychlosti. Zvýšené aktivity v prostoru, který nadále ze zvyku nazýváme veřejným, vypovídají o jeho proměně daleko více, než cokoli jiného. Nicméně strategie RTS, popsány mj. v bestselleru No Logo od Naomi Klein, byly nakonec do značné míry apropriovány komerční komunikací na podporu prodeje „trendy hadrů“ různých značek. Street Art, který povstal ze subkultury graffitti writers, musel být brzy částečně kanonizován do podoby přijatelné a následně komodifikované skutečnosti, jinak by hrozilo vymknutí této činnosti jakékoliv systémové kontrole. Z toho nakonec nejvíce vytěžila značka Banksy.

Spory o "veřejný prostor" západního světa vyvolávají spíše korektivní posuny ve významu jeho celkově institucionalizovaného charakteru, stále častější intervence ale znamenají individuální nechuť spokojit se s jeho podobou. Takové aktivity značí určitý výsledek frustrace z odlidštění veřejného prostoru a především nechuť k hegemonizaci sociálního prostředí pomocí prosazování paušálních konzumních hodnot. V této rovině paradoxně dokážou zapůsobit poměrně nenápadné intervence, které svým kontrastem s prefabrikovaným světem sériově vyráběných prostředí rozvíjejí ztracenou intimitu osobního prožitku. Na konci 70. let vytvořila Jenny Holzer sérii intervencí do prostoru New yorských ulic, kterou nazvala Truismy. Malé papíry potištěné zvláštními výkřiky („Ochraňuj mě od toho, po čem toužím“, „Nezapomeň reagovat“…) lepila na zdi rezidenčních domů.

V 80. letech své intervence rozvinula a v podobě mosazných štítků a pamětních destiček je instalovala na fasády administrativních budov a na domy v bohatých čtvrtích. Z Truismů pak vznikly samolepky, které se dostaly do širší distribuce skrz nejrůznější kulturní prostory a galerie. Stickerky říkající například „Peníze vytvářejí vkus“ nebo „Cítím tě na své kůži“, se tak pomocí anonymních lepičů ocitaly v nejrůznějších souvislostech veřejného prostoru. Od 80. a především 90. let se rozšířila obliba používání samolepek ve veřejném prostoru do té míry, že se této činnosti začalo říkat „sticker bombing“ Některé samolepky od tvůrců jako např. Cost & Revs, DJ NO, Tess One, Faile, Neckface, nebo Overconsume se dostaly do širokého povědomí a obliba street-artistů používat levně vyrobitelné a rychle umístitelné samolepky bude nadále v kurzu.

Projekt novomediální skupiny Cancel Toto! Kurva se zřetelně řadí do této kategorie tvorby. Guerillová kolektivní akce, při které členové Cancelu lepí své výkřiky pomocí levně vyrobených samolepek na sériové produkty v řetězových supermarketech, je intuitivním odporem k odcizenému prostoru nákupních svatostánků. „Rána jsou nejhorší“ čteme na konzervě s vepřovým masem. Vakuované uzené maso nese cedulku „Štěstí“. „Těšíš se domů?“ ptá se záchodová štětka. „Večer bolí nejvíc“, říkají naložené párky. „To už se nedozvíš“ dodává sklenice plná jakési červeno-hnědé hmoty v regálu. Podobně jako Holzer v 80. letech, vpouští Cancel nepatřičně intimní výkřiky do antiseptického nákupního prostředí plného sériových produktů. Existenciálně laděná sdělení kontrastují s odlidštěným prostorem supermarketu a připomínají zamlčené starosti nakupujících. Bez ohledu na jejich obsah, už svou pouhou přítomností narušují černé samolepky neviditelnost prostoru, který okupují, na který útočí.

V této rovině je projekt nenápadnou intervencí, určenou omezenému počtu nakupujících, kteří si samolepek všimnou. Toto! Kurva má ovšem i druhou rovinu: dokumentace intervencí v obchodních řetězcích se zároveň ocitají na inzerčních plochách v pražském metru, a absurdizují tak očekávanou reklamní funkci této „veřejné galerie“. Očekávané fotografie sérií produktů, jak si je pamatujeme z nedávných nákupů, vypadají na fotkách Cancelu sklesle a opuštěně, jakoby se jejich význam omezil pouze na krátké sdělení přilepených štítků. „Volal mi a brečel“… Působivá řada nestandardních „reklam“ ale může vyvolat skepsi: dokumentace původní subverzivní akce se v běžném duchu současné kontra-kulturní tvorby dostává na plochy oficiální výstavy, prezentované galerií Artwall. Projekt se ovšem nevyčerpává výstavou v metru a po načtení přítomného QR-kódu rozvíjí další, interaktivní rovinu: V duchu DYI tradice Cancel na svém webovém portálu divákům umožňuje zapojit se do akce, stáhnout si mustr samolepek s hesly a navázat na jejich rozlepování na vlastní pěst. Prostřednictvím svého manifestu apeluje na zájemce, aby přestali být pasivními uživateli prefabrikovaného interface a stali se aktivními účastníky provozu „veřejných prostorů“: "Kurva ale není na prodej, může ji mít, kdo chce. Toto! Kurva hackuje obchodní regál a vytváří z něj komunikační kanál, který slouží k jiným účelům, než je zvykem. Slouží k tomu, abychom se nezbláznili."

Skupina Cancel, která vyvíjí svou činnost teprve od r. 2011, přímo neaspiruje na umělecký status. Za dobu své krátké existence ale přišla s několika zajímavě nesourodými, výraznými projekty, které sama kategorizuje do oblasti kritického designu. Projekt Toto! Kurva se přesto vymyká jejich dosavadní novomediálně orientované tvorbě a nápadné „low tech“ provedení vrací působení Cancelu „ke kořenům“ částečně zapomenutých akcí 80. a 90. let. Taková re-intervence do prostředí, které už dávno přestalo být veřejným, je vítaným aktem zpochybnění sériově vyráběného divadelního představení v prefabrikovaných kulisách našeho neviditelného ideologického prostoru.
 

Petr Motyčka
spolukurátor galerie ARTWALL