DARINA ALSTER - IMAGO DEI

 

HLEDÁNÍ BOHA VE MĚSTĚ

(kompletní galerie)

Kde bychom se na ulici dnešní Prahy potkávali s Ježíšem? Byl by zarputilým občanským aktivistou a kritizoval systém s transparentem v ruce, nebo by spíš seděl na Malé Straně? Na kterých místech by se častěji potkával s Ďáblem? Jakou popularitu by u veřejnosti získala vláda nevyzpytatelného Demiurga a jeho mladé partnerky, filantropky Sofie? Komu by dělal poslíčka Hermés?

Darina Alster ve svém projektu Imago Dei pracuje s výjevy náboženských archetypálních postav a divákům nabízí svou vlastní osobitou apropriaci raně křesťanské gnóze, kterou umisťuje do uspěchaného prostředí velkoměsta 21. století. Sakrální ikony se v jejím podání procházejí městem, posedávají na patnících, sluní se na bleším trhu, krmí holuby na zastávkách MHD a popíjí víno s bezdomovci. Činí-li tak bez povšimnutí, či za doprovodu zvědavých pohledů kolemjdoucích, ponechává autorka na divákově fantazii. Otevírá tak řadu otázek po možných podobách víry v kontextu současné, v našem případě spíše ateistické, společnosti: Jakou roli hraje víra v životě dnešního městského člověka? Jaké hodnoty určují křivku jeho osobního grafu štěstí? Nachází se vůbec v anonymním a hektickém urbánním prostoru místo pro přemýšlení o těchto tématech?

Sedm postav křesťanské teologie, respektive šest figurativních vtělení a jedna Neznámá božská síla, vystavených v letenské galerii Artwall, na tyto otázky nenabízí jasnou odpověď. Spíše je vynáší na světlo každodenní rušné ulice, když ke kolemjedoucím v podobě sekvence sedmi krátkých okamžiků vysílají instantní podněty, vybízející je k úvahám - možná nad smyslem jejich aktuální cesty, možná nad smyslem cesty jako takové. Cyklus fotografií Imago Dei by jistě bylo možné označit za nadčasový a univerzální. V kontextu prostoru výstavní zdi Artwall ovšem nabývá na jisté aktuálnosti a naléhavosti - každý den tudy projíždí stovky lidí, tlačí se v tramvaji nebo sedí za volantem, vyčkávajíce v nekonečných kolonách. Přemisťují se z místa na místo, za prací, vzděláním i zábavou a naplňují své společenské role, aby tak jednou uskutečnili své sny. Snaží se přitom být bdělí, rychlí a ostražití, aby vše stihli. Nemají čas na snění.  Darina Alster jim tento paradox připomíná, když je za jejich každodenního běhu konfrontuje se symbolickými religiózními výjevy, které již bývají vnímány jako běžné a samozřejmé. Těmto výjevům však dodává určitý charakter znepokojivosti, když je vyjímá z jejich - pro mnoho lidí odosobněného - tradičního kontextu, aby je posunula blíže k divákovi, do jeho přirozeného urbánního habitatu.

Toto vytržení pak dále nabývá na intenzitě v souvislosti s oslavou Velikonoc, tradicí, která se v průběhu času stala paradoxem sama o sobě. Oslava Ježíšova vzkříšení zmutovala v opulentní slavnosti zlevněných vajíčkových pomazánek a čokoládových zajíců, vděk lidu za jeho sebeobětování byl nahrazen vděkem spokojených provozovatelů supermarketů, pro které se Velikonoce stávají „skutečným“ svátkem. V tomto ohledu zajímavými tak budou i reakce, jaké projekt Imago Dei vzbudí ve svém okolí - dokáže sedm velkoformátových ikonických výjevů probudit zájem veřejnosti, nebo jen zapadne v záplavě všudypřítomných barevných propagačních sdělení, a stane se tak obětí reklamou saturovaného veřejného prostoru hlavního města? Dojde-li na druhou možnost, podaří se Darině Alster potvrdit onen paradox, na který svým projektem upozorňuje.

Současná česká společnost se k problematice náboženské víry obrací obvykle až v hraničních situacích - ať už se jedná o predikce možného konce světa, skandály spojené s pedofilií katolických kněží, majetkové spory ohledně církevních restitucí nebo zpolitizovaný proces s ruskou feministickou skupinou Pussy Riot, jejímž dvěma členkám byly za „urážku Boha“ vyměřeny nepodmíněné tresty odnětí svobody. Nejaktuálnějším atraktorem všeobecné pozornosti k religiózní tematice je pak nedávná volba nové hlavy katolické církve. Papež František do svého úřadu nastupuje za doprovodu nadějí i skepse - jeho deklarovaná skromnost a civilnější vystupování jsou pro mnohé příslibem pozitivní změny, jeho dřívější ostré výpady vůči homosexuálním sňatkům a rigidní postoj k potratům jsou naopak trnem v oku liberálně smýšlejícím společenským vrstvám, jejichž relativní vzdálenost od náboženské víry - ať už institucionalizované či nikoliv - se tak stále zvětšuje.

Projekt Imago Dei ovšem není oprašováním křesťanských tradic nebo katechistickou příručkou. Je spíše pátráním po ztracené víře ve vyšší, člověka přesahující hodnoty, a to ve všech jejich - více či méně představitelných - podobách: „Píšu-li o Bohu, je mi vcelku lhostejné v jaké formě se zjevuje, zda je to Ježíš, Krišna, buddhovská podstata všeho či Život sám“, zmiňuje autorka. Svou fotografickou sérií usiluje o upoutání pozornosti městského obyvatele k sakrální stránce lidského života a bez jasně vymezených pozitivních či negativních konotací hovoří o víře v neurčitou transcendentální sílu, která může být chápána jako univerzální záruka udržení zdravé lidské pokory. Není tedy apologetou ani kritikem jakékoliv náboženské víry - pouze připomíná, že se nemusí blížit zrovna konec světa, abychom si čas od času uvědomili, že nejsme vyprázdněnými robotickými schránkami, mechanicky naplňujícími předem naprogramované fáze životního cyklu.

Markéta Dolejšová
spolukurátorka výstavy

Text ke stažení v pdf

 

DARINA ALSTER - IMAGO DEI

text autorky

  

(kompletní galerie)

Dnešní člověk v každodenním shonu snadno ztrácí víru v hodnotu vlastního života. Trpí, protože nevnímá smysl a kontext vlastní existence, měřítkem všeho je mu jen okolní vyprázdněný svět. Kde může nalézt svoji hodnotu? Může být šťastný jen na základě úspěchu, majetku, či společností vynucené výkonnosti? Život je zázrak sám o sobě. My ho tak většinou nevnímáme, chybí nám totiž vztah k vyšší moci, která utváří život. V dějinách byla víra běžnou součástí života, dnes je častější nevíra. Není divu, církev je (až na vzácné výjimky) natolik vzdálená reálnému životu, že může být mnohým lidem pro smích. Viz například fundamentalističtí křesťané, hrozící homosexuálům hroznými pekelnými muky.

Soudobé katolické církvi v naší zemi o obnovu křesťanství zřejmě nejde, co hůř, nestará se o Boha ani o člověka. Zdá se, že jediné, co ji skutečně zajímá, je gigantický majetek, jehož navrácení úspěšně dosáhla. V extrémní podobě se pak mohou názory církve blížit i fašismu, jako je tomu u některých katolických aktérů iniciativy D.O.S.T.

Všeobecný zájem o náboženství podnítilo v posledním roce hned několik událostí:

Punková modlitba aktivistické skupiny Pussy Riot vyvolala v létě celosvětový ohlas. Pussy Riot propojily náboženství s politikou a punkem, čímž se paradoxně zasloužily o určitou rehabilitaci víry a náboženství. Se zvolením papeže Františka z Latinské Ameriky a ne z Evropy, jak tomu bylo dříve tradicí, vzniká naděje na sblížení církve se skutečným životem člověka v 21. století, na boj s chudobou a více pochopení, co se týče antikoncepce a homosexuality. Papež František však zároveň nese stín minulosti v podobě nejasností ohledně jeho konání jakožto pátera Jorgeho Bergoglia v letech 1976-83, kdy jeho rodné Argentině vládla junta a Guerra Sucia. Zda se tyto naděje či obavy potvrdí, ukáže čas.

Další téma, které s náboženstvím nebo s potřebou víry do velké míry souvisí, byl celosvětově očekávaný konec světa 21. 12. 2012. Existovalo mnoho teorií zkázy, od scifi válek s mimozemskými civilizacemi, přes vědecké verze srážky meteoritu s naší planetou, ezoterní přechod civilizace z trojrozměrné do pětirozměrné existence, až po zahubení většiny přemnoženého lidstva skupinou vládnoucích mocných, třeba za pomoci chemtrails. Na internetu lze shlédnout mnoho dokumentů, kde je vysvětlována záhada konce Mayského kalendáře ve spojení s Egyptskými pyramidami v přímé souvislosti ekonomické krize. Těchto dokumentů je hezká řádka a jen málo z nich poskytne člověku nějakou skutečnou, pro osobní život platnou informaci. Pro většinu lidí se v onen osudný den vůbec nic zvláštního nestalo. Přesto se vynořil jeden zajímavý společenský fenomén: Touha po společenské změně a hlad po něčem nadpřirozeném, co člověka přesahuje a dodává jeho životu smysl.

Vztah k Bohu či síle, která nás přesahuje, byl vždy přirozeným měřítkem kvality lidského života. Píšu-li o Bohu, je mi vcelku lhostejné v jaké formě se zjevuje, zda je to Ježíš, Krišna, buddhovská podstata všeho či Život sám. Mystici vždy tvrdili, že Kristus dodnes chodí mezi lidmi, že Bůh se může narodit v každém z nás, že Bůh či Bohyně se skrývá v každém lidském srdci. Taková představa dává životu hlubší, pokornější, etičtější a současně odvážnější rozměr.

Galerie Artwall umožňuje specifický způsob vnímání. Divák většinu obrazů zahlédne spíše letmo a rychle, z projíždějící tramvaje. Sdělení na hranici vnímatelnosti oslovuje přímo divákovo podvědomí. Divákem galerie se stává každý projíždějící řidič automobilu nebo pasažér tramvaje. Vystavené dílo tak může oslovit kromě umělecké obce také širokou veřejnost. Rozhodla jsem se pro galerii Artwall připravit kolekci fotografií, která by byla procházkou městem s cílem nacházet pomyslného Boha. Mohlo by jít i o osobní konkurz. Vytvořila jsem kolekci základních archetypů, které vycházejí především z křesťanské symboliky a gnostické mystiky, ale korespondují také s hermetickou tradicí, stejně jako s hlubinnou psychologickou teorií C. G. Junga.

Archetypy mají podobu každodenních městských výjevů. Pracuji s konkrétními situacemi a modely, ale ráda bych, aby výsledek působil nenuceně, jako pozorování. Mým cílem je, aby souvislost s náboženskými obrazy byla téměř nahodilá. Divák si mezi všemi podobami může vybrat svůj obraz božského, nebo přemýšlet, jak jinak vidí Boha on sám - ve svém nitru nebo kolem sebe na ulici. Archetypy mají schopnost zasáhnout duši člověka a přimět ho, aby se zamyslel nad věcmi mezi nebem a zemí. Nerada bych, aby můj projekt působil jako náboženská agitka, spíš bych chtěla poukázat na skutečnost, že Boha dnes můžeme nalézt především v druhém člověku, v nějakém prostém lidském výjevu, v pozornosti vůči lidem kolem nás. Bůh chodí mezi lidmi, spíše než aby se skrýval v nějaké neživotné doktríně.

Na závěr bych ráda poděkovala všem, kdo se na projektu Imago Dei podíleli: děkuji Veronice Slámové, Aleně Marcové, Štěpánovi Svobodovi, Petrovi Kratochvílovi, Michaelu Bukovjanovi, Renée Viďourkové, Jitce Psejové a Tomášovi Bořilovi, kteří ztělesnili rozmanité podoby Božství. Dále děkuji fotografům Petrovi Kopalovi, Kateřině Zelingerové, Tereze z Davle a Lukášovi Houdkovi, kteří fotografie pod mým vedením nafotili. Děkuji také Ivanovi Štampachovi a Adamovi Borzičovi, za teologické konzultace projektu.

Darina Alster 2013
 

Text ke stažení v pdf