LUKÁŠ HOUDEK - UMĚNÍ ZABÍJET

Protiklady a rovnováha vo výstave Umění zabíjet

(kurátorský text)
 

 

Spojenie slov umenie a zabíjať v názve výstavy naznačuje protiklad, na ktorom je umelecký projekt Lukáša Houdka založený. Spája v ňom dokumentárny charakter a umeleckú rovinu, pomocou inscenovanej fotografie rekonštruuje reálne udalosti s použitím bábik. Povojnové násilie na nemeckom civilnom obyvateľstve, ktorým sa autor zaoberá, patrí doposiaľ k spoločensky výbušným témam s polarizovanou škálou názorov. V umení je možné túto tému otvoriť v symbolickej rovine, bez hľadania konkrétnych vinníkov, no zároveň bez vyhýbania sa zodpovednosti prijať a spracovať nepríjemné historické fakty.

Lukáš Houdek založil svoj umelecký projekt na podrobnom výskume – zozbieral výpovede obetí a pamätníkov, pracoval s vedeckou literatúrou a dokumentárnymi materiálmi. Na ich základe zrekonštruoval scény, ktoré predstavujú reálne udalosti: násilie, mučenie, vraždenie, znásilňovanie a sebevraždy. K týmto udalostiam z prevažnej väčšiny neexistuje dokumentárny vizuálny materiál, scény sú preto založené na popisoch pamätníkov, ktoré sa môžu navzájom odlišovať. Čísla počtu zavraždených a vyhnaných Nemcov, ktoré sú pre ľudskú predstavivosť abstraktnou skutočnosťou, autor skonkrétňuje v zobrazení jednotlivých scén. Scény sú komponované so snahou o rekonštrukciu dobových reálií, kostýmy babik sú zmenšenými skutočnými modelmi. Lukáš Houdek takto vracia do historickej pamäte obrazy, ktoré v nej absentujú, alebo sú z nej vytláčané.

V prípade vojnových a povojnových zločinov je dôležitým faktorom ich spoločenského odsúdenia fotografický či filmový dokumentačný materiál. Skutočnú hrôzu koncentračných táborov si široká verejnosť mohla uvedomiť až potom, čo do médií prenikli dôkazy vo forme vizuálnych dokumentov. Akoby sa až potom stali tieto udalosti realitou. Obrazy z vojnových konfliktov však bývajú v médiách distribuované selektívne, čím dochádza k manipulácii. Je to nadčasová prax známa z minulosti i prítomnosti. Pomocou prezentovania vhodných obrazov je dosiahnutá žiadaná predstava reality a kontrolovaná „pravda“. Kým obrazy násilia páchaného vo vojne nemeckými vojakmi sa na verejnosti objavujú kontinuálne, obrazy povojnových násilností na nemeckom obyvateľstve dlhú dobu v učebniciach histórie aj v medíách chýbali. Prezentovanie motívu pomsty na výstave Umění zabíjet nie je zamlčovaním príčin týchto násilností, ale vytvorením vizuálnej protiváhy. Hoci sú Houdkove fotografie čierno-biele, historická realita nemala „čierno-biely“ charakter. Skutočnosť bola omnoho zložitejšia a role agresorov a obetí sa moholi meniť.

Bábiky, ktoré vystupujú v scénach násilností sú čisté, upravené a dokonalé. Mnohé z nich sa usmievajú. Tento protiklad by mohol symbolizovať rozdielny charakter súčasnosti a minulosti, no mohol by zároveň znamenať vytesňovaniu problematických skutočností z vlastných dejín. Bábiky sú typizované produkty bez individuality, ako neindividualizovaná skupina môžu odkazovať k problematickému princípu kolektívnej viny. Téma povojnového odsunu nemeckého obyvateľstva sa v českom súčasnom umení objavila viackrát. Po prvý raz to bolo zrejme vo výstave umeleckej skupiny Pode Bal TGM Chicken (Galerie MXM, 1999). Nasledovali výstavy skupiny Rafani Český les (2001-2002) a projekt skupiny Pode Bal Zimmer frei (2002). Obe výstavy sa stretli s cenzúrou, výstava Rafanov v Bíline sa nemohla uskutočniť a výstava Pode Bal bola na nádvorí Pražského hradu zrušená zásahom polície. Výstava Lukáša Hudka je okrem interiéru prezentovaná aj vo verejnom priestore Galerie Artwall na Nábřeží Edvarda Beneše, čím dochádza k symbolickému uzatvoreniu historického kruhu. Umiestnenie do verejného priestoru je testom tolerancie a pripravenosti na reflexiu národnej minulosti.

Lenka Kukurová
spolukurátorka výstavy

Na kurátorovaní Galerie Artwall sa tiež podieľajú: 
Markéta Dolejšová, Petr Motyčka a Zuzana Štefková.

 

Lukáš Houdek - Umění zabíjet

(text autora)

První květnové dny 1945 přinesly okupovanému českému území vytouženou svobodu. Nadvláda nacistické Třetí říše skončila, a ačkoliv se zdálo, že kapitulací Německa bude násilnostem na civilním obyvatelstvu učiněna přítrž, realita byla jiná. Zejména mezi koncem války a Postupimskou dohodou, která podmínky vysídlení Němců z českého pohraničí upravovala, byly zejména na základě kolektivní viny zavražděny tisíce německých civilistů – včetně těch, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, cizinců nebo Židů. Strůjci brutálních činů byli často příslušníci Revolučních gard (někdy parodicky nazývaných Rabovací gardy), orgánů, které se začaly formovat po květnovém povstání z řad partyzánů a dobrovolníků. Ty byly následně vysílány do pohraničí, aby tuto oblast mocensky zajistily. Jejich působení provázela celá řada stížností na jejich neukázněnost, brutální činy na německých civilistech nebo rabování majetku. Obdobně jednali i někteří členové Rudé armády a obnovované československé armády.

Na krutých exekucích se však nepodílely jen ozbrojené složky, ale také řadoví čeští občané, kteří se za učiněná příkoří chtěli pomstít. Ti, kteří byli za válečné zločiny zodpovědní, ale často v prvních poválečných dnech zmizeli do Německa. Po vypuknutí vlny masových zabíjení (počet obětí je odhadován až na 30.000) dalších několik tisíc Němců spáchalo zejména z obavy z nadcházejících událostí sebevraždu. Ti, kteří tyto události přežili, a nebyli odsunuti, pak mnohdy vedle vrahů svých blízkých prožili zbytek života, bez možnosti dojít spravedlivého procesu. Hovořit o těchto zločinech nebylo dovoleno. A ani v dnešní době řada z nás o správnosti poválečného jednání našich předků nepochybuje. „Vypálili nám Lidice, tak dostali, co jim patřilo a basta!“

Umění zabíjet je sérií 25 fotografií, které jsou rekonstrukcí vybraných masakrů německého civilního obyvatelstva v Česku v roce 1945. Autorkou kostýmů je Jana Edrová. Při rekonstrukcích jsem vycházel z archivních dokumentů a historických analýz, dobových materiálů nebo výpovědí pamětníků, přičemž jsem je dále rozvíjel a vizuálně upravoval. Všechny z případů se však zakládají na skutečných událostech, mohou se lišit v detailech zpracování. Cílem výstavy není hodnotit a soudit jednotlivé činy, jelikož celková problematika je mnohem komplexnější. Jejím cílem je zdůraznit existenci těchto často stále zamlčovaných a odmítaných případů a podpořit proces vyrovnávání se s touto částí temné minulosti českého národa.

Lukáš Houdek